Nejen proto, že je Podskalí velmi rázovité, ale hlavně starobylé, zachovala se zde, jak už to tak u starobylých sídel bývá, celá řada legend o strašidlech a pověstí k místům v Podskalí se vážícím. Nepochybně podskalská strašidla tu s námi žijí dosud a nelze vyloučit, že se neobjeví i strašidla zbrusu nová. Strašidlo u Turků Toto strašidlo je poměrně mladé pocházející z dob c. & k. Rakouska. Vždy o jedenácté hodině noční ozýval se z ohrady dřevařské u Turků prapodivný zvuk, jako neumné a dosti příšerné troubení na hornu. Krve by se v nikom nedořezal, podskalští rozsvěceli hromničky a báli se vyjít na ulici. Tehdy se místní c. & k. policie rozhodla zakročit. Zákrok sám vešel ve známost, a tak občané nejen z Podskalí, ale i blízkého okolí překonali strach a vytvořili policejnímu zásahu klasickou kulisu čumilů. Policajti zpřeházeli veškeré dřevo v ohradě, leč krom vyplašení mroukajících se koček, strašidlo nenašli. Což velký posměch zásahu policejnímu přineslo. Dav byl vyzván k rozchodu. Jen jeden podskalský usedlík se nerozešel, byl jat a uvězněn do druhého dne. Protože Turkovic ohrada s dřívím již hezky dlouho neexistuje, strašidlo bloumá Podskalím a čas od času ruší noční klid i dnes, nejčastěji v oblasti ulic Trojické, Pod Slovany, ale i některých dalších přilehlých. Ztracená varta Ztracená varta se říkalo temné uličce (dnešní Horská ulice). Kdo chtěl o život přijít, měl jistotu, že tady se mu to podaří. Řádilo tu škrticí strašidlo a často jeho oběti zmizely beze stopy. Veliký černý pes Vypráví se, že v oblasti mezi ulicemi Botičská, Na Slupi, Neklanova a vltavským nábřežím se čas od času zjevoval velký černý pes, který většinou nedovoloval občanům, z některé z místních hospůdek se vracejících, dojít domů. Nešťastník ten pak musel se vrátit do nálevny, vyčkat policejní hodiny, když měl policejní doprovod, domů se dostal, neb pes ten se úřední osoby bál a nevystrčil ani čenich. Nabízí se otázka, zda svůj rajón nezvětšil na celé bývalé Podskalí a místo pronásledování opilců kálí, kde se dá ani úředních osob se už nebojí. Faustův dům Kdo by neznal báji o doktoru Faustovi a čertu, včetně toho, že přes veškerý odpor byl nakonec Faust ďáblem stropem do pekel unesen. Duch doktora Fausta prý bloudí stále po domě Faustově (roh ul. Vyšehradské a Karlova náměstí) a přilehlých prostorách. Na pověst o Faustovi navazuje příběh studenta, který bez prostředků hledal sobě byt, až utrmácen stanul u Faustova domu. Přesto, že znal příběh o Faustovi, dodal sobě odvahy a vstoupil. V domě přespal a ráno nalezl zlaťák. To se opakovalo každého rána, až student zapomněl na dobré mravy, počal hýřiti, lehko nabyté peníze utráceti a na freje choditi. Tak se jednoho dne stalo, že zmizel beze stopy, nikdy se již nikde neobjevil a traduje se, že si jej vzal čet a unesl ho stejnou dírou v stropě, jako Fausta. Ta díra v stropě prý nikdy nešla zazdít, vždy ráno druhého dne byla na svém místě. Leč v dobách hlubokého míru a reálného socialismu se to podařilo. Tančící židovka To tenkrát, když ještě v Podskalí byly dřevařské ohrady a ulici Plaveckou s Trojickou spojovala ulice Na Ozerově (nyní je částí ulice Pod Slovany), tu stával dům kde zprvu a krátko deset jeptišek pobývalo a od nich dostal přízvisko U desíti pannen. Jinak se tam říkalo U Kopřivů podle majitele a do toho domu se chodili povyrazit zejm. plavci a kupčíci jdoucí z trhu. Nevěstinec U Kopřivů byl obzvláště výjimečný tím, že se zde, na rozdíl od všech ostatních podobných institucí, holdovalo hříchu i na Velký pátek, kdy všude „usne hřích“. A tak se stalo, že jednou na Velký pátek o jedenácté hodině večerní do domu vstoupila černě oděná postava s kápí na hlavě a karabáčem v ruce. Tím se jala přítomné mrskat s připomínáním, že Kristus za hříšné umřel a oni tu ani Velký pátek nectí. Všechny tak vyhnal, až na jednu židovku. Podařilo se mu ji vymrskat na ulici a tam ji proklel: „tancuj bezbožnice až do soudného dne!“ Pak zmizel. Kdo tam tudy kol půlnoci jde, krásnou židovku v bílých šatech uzří, nechť se kvapem obrátí a jde jinudy, jinak ho dočista k smrti utancuje a o všechny peníze připraví. Bezhlavý bludný voják na Emauzích Byl prý jednou voják, jenž v emauzském kostele hostii ukradl a prodal židovi. Žida i vojáka zatkli, žida pověsili a vojáka sťali na emauzském nádvoří nad schody, které vedly dolů do Podskalí. Tenkrát byly ještě dřevěné, kryté i z boků prkny pobité. A na těchto schodech voják ten chodí s hlavou v rukách, jako by ji někomu podával. Kdo mu tu hlavu vezme a na její místo posadí, vojáka spasí. Jestli se to někomu povedlo, nebo zmizel po té, co byly původní schody zbourány a postaveny kamenné, nikdo neví, ale také ho nikdo už dlouho neviděl. Svatováclavský pramen V dobách, kdy ještě na pravém břehu Vltavy byly rozsáhlé hvozdy z hojností zvěře, jezdíval jsem rád na lov i kníže Václav. Jednou pronásledoval bílého jelena, který dle jedné legendy kopytem, dle druhé parožím vyryl pramen. Václav zde nechal zřídit studánku. Tu později zahrnul do výstavby Nového Města Pražského císař a král Karel IV. a zřídil zde veřejně přístupnou studánku, jež ku svobodnému užití všech i v listinách zapsána byla. Později byly postaveny i lázně, které údajně navštěvoval Václav IV. A léčil si tu dnu. Při studánce stávala socha sv. Václava (nyní v lapidáriu NM). Pověst praví, že studánka vyschne, když k ní lidé přestanou mít volný přístup. V r. 1867 z lázní byl vytvořen druhý německý fyziologický ústav a studánka, lidově zvaná Pučka skutečně zanikla. O založení zrušeného kostela sv. Petra a Pavla na Zderaze Kostel sv. Petra a Pavla na Zderaze stával poblíž nynější Resslovy ulice až do roku 1784, kdy byl císařem Josefem II. zrušen a srovnán se zemí. Legenda vypráví o tom, že zde kdysi stávala tvrz, kterou zbudoval Zderaz, oblíbenec krále Vratislava. Zderaz se účastnil boje mezi Vratislavem a jeho bratrem Konrádem Brněnským. Urazil při tom svého velitele Břetislava, syna Vratislavova. Břetislavova čeleď Zderaza zabila. Hrstka přátel přivezla tělo Zderazovo na okraj Prahy k Letoslavovi. Ten svého otce pohřbil. Jednou se Letoslavovi zdálo, že přišel jeho otec a poručil mu, aby jeho hrob přikryl, přinesl čerstvý chléb a cestou aby počítal kroky. Syn uposlechl, k hrobu došel a nalezl zde otce s dvěma ctihodnými starci. Postavil z rudého pláště nad hrobem jakýs stan a přinesl chléb, který otec jeho předal staršímu z dvou ctihodných starců, kteří s ním byli. Tu zjevil se ohnivý muž a počal stan ničit. Oba kmeti přispěchali a ohnivého muže strhli k zemi. Jeden ze služebníků, který byl u vyprávění tohoto snu, jej vyložil takto: Přikrytí hrobu znamená, že má postavit nad hrobem kostel. Oba kmeti byli sv. Petr a Pavel. Poboření ohnivým mužem bude značit budoucí zboření chrámu. Tak se i stalo, chrám byl postaven, zasvěcen sv. Petru a Pavlu a nakonec „ohnivým mužem“ císařem Josefem II. zbořen. O kostele a klášteře Na Slovanech Kostel a klášter na Slovanech nechal postavit Karel IV. roku 1347. Základní kámen položen byl na Pondělí velikonoční, kdy bývalo čteno evangelium o zjevení Krista dvěma poutníkům jdoucím do Emauz, a proto neřeklo se zde jinak než Emauzy. V kostele u kněžiště bývaly vyvěšeny ukořistěné praporce a korouhve v počtu kolem 20. Věnoval je sem císař Ferdinand II., co památku na bitvy se Švédy a ve válce třicetileté a též ukořistěné Českým stavům v bitvě na Bílé Hoře. Tradovalo se, že až se ty korouhve rozpadnou, nabudou Čechy zpět své samostatnosti. Legenda vypráví, že proto byly jak mnichy, tak občany tyto praporce přísně střeženy a čím víc chátraly, tím větší radost lid sdílel. Přesto vždy o 8. listopadu některé korouhve zmizely a na druhý den se na svých místech opět objevily jako nové. To duchové padlých Moravanů si pro ně přišli, nesli je do kostelíčka na Bílé Hoře. Tam farář odsloužil mši za padlé a po té je vrátili zpět. Praporce z kostela se ztratily v roce 1881, leč samostatnosti se Čechům dostalo až mnohem později. Benediktýnští mniši v klášteře byli vždy velice zbožní, a tak se pekelný kníže rozhodl vyslat zkušeného ďábla do Emauz, aby mnichy přivedl ke hříchu. Ten se oblékl do roucha kajícníka a zaklepal na fortnu klášterní. Opat mu sic nedůvěřoval, ale nakonec svolil a poskytl mu přístřeší. Žádal čerta, aby pomáhal mnichům při práci, ale ten jen práci hatil. Nakonec jej vyslal do kuchyně. Tam byl teprve čert ve svém živlu. Zprvu drobnými chuťovkami a lepší kvalitou jídel mnichy nadchl. Nakonec, když kuchař zemřel (jsa čertem otráven) stal se hlavním kuchařem. Rázem začal mnichům podstrojovat skvělou krmi, pamlsky i výborné víno. Mniši zlenivěli, pracovat se jim nechtělo a jen by nejraději čas obžerstvím, pitím a hrou v kostky trávili i jiným hříšným radovánkám se oddávali. Opatovi bylo divné, jak to nový kuchař dělá, když nedostává ani o grošík více, než kuchař minulý. Rozhodl se večer zajít ke kuchařovi a strojení hostin mu zakázat. Když se chystal vstoupit do jeho cely uslyšel, že kuchař s kýmsi hovoří a hrozně se směje. Chlubil se, že už má mnichy v síti a půjde-li to tak dál, že žádný peklu neujde. Opat prudce otevřel dveře, pravicí učinil veliký kříž a počal se modlit zaříkávací modlitbu. Oba čerti se rázem změnili v černé kohouty a vyletěli ven. Nikdy se už nevrátili. Mniši se kajícně vrátili k půstu a modlitbám. Nad dveře klášterní jídelny pak vytesali ozdobným písmem nápis: Nestřídmost jest zhouba duše, která rovnou do pekla kluše. O kostele Nejsvětější trojice Pověst, jak o tom psal i Hájek z Libočan vypráví, že kostel postavili ve volném čase řemeslnící z nakradeného materiálu při stavbě Emauzského kostela a kláštera. Proto se mu též prý říkávalo „kaple řemeslníků“. O sloupu v kostele Zvěstování páně Kostel Zvěstování Páně na Trávníčku (nyní Na Slupi) byl pravděpodobně vystavěn Karlem IV. Spolu s klášterem servitů. Zvláštní je tím, že chrámová loď je uprostřed rozdělena ve dví sloupem. A právě k tomuto sloupu se váže pověst sahající až do dob kněžny Libuše. Tenkrát zde býval háj, v jehož středu byl sloup se sochou Santovíta s několika hlavami pohlížejícími do všech stran. Tak jako za dob pohanských, tak později i křesťanských sem lidé přinášeli různé obětiny. Nikdo se neodvážil sloup skácet. Až biskup Vojtěch kázal háj pokácet a sochu zničit. Vše vůkol bylo zničeno, jen sloup byť povalený zůstal. Teprve Karel IV., když bylo započato s budováním kláštera s kostelem, objevil padlý sloup a nařídil přitesat a vztyčit jej tak, aby se hodil za opěrný pilíř nového chrámu. Kostel značně utrpěl za husitských válek. Po té trpěl střídavým opouštěním a navracením se servitů (po husitech 1436 návrat, 1556 opuštění, nový návrat 1631 odchod 1708). Císař Josef II. Dal kostel zavřít. V letech 1858 – 63 byl opraven pro místní blázinec. Nakonec byl koncem 20. století přesvěcen na pravoslavný. O zaniklém kostele sv. Vojtěcha v Podskalí Čtvrtým z nejstarších podskalských kostelů byl kostelík sv. Vojtěcha, který však zanikl při vypálení celého Podskalí v roce 1420. O tomto kostelíku se vypráví, že podskalští nemohli dlouho sehnat pro tento kostelík faráře, nevyslyšel je ani arcibiskup, ani opat z Emauz, ani Vyšehradská kapitula. Přesto jednou o Štědrém dnu se do zvuku emauzských zvonů ozval zvoneček z kostelíka sv. Vojtěcha zvoucí na půlnoční. Kostel byl tehdy plný, hlava na hlavě a všichni šťastní, že zas mají Vánoce se vším všudy. Nikdo však neviděl po bohoslužbě kněze vyjít z kostela. Jen starý konšel Zoula, který v kostelíku hrával na varhany, vyprávěl, že viděl dvě jasné bílé postavy vznášející se k nebi. Po čase podskalští usoudili, že to byl sv. Vojtěch s některým z jeho bratří. O kostele Božího těla na Karlově náměstí Největší evropské náměstí bylo rušné už v době založení Nového Města Pražského. Tehdy se mu říkalo Novoměstský rynk. Pravidelně se tu konaly sobotní trhy všeho možného, hojně však slanečků, dříví, dřevěného nádobí a nářadí v Podskalí vyrobeného, ale i od jinud trhovci dovezeného. Stával tu také pranýř a popraviště. Mimořádného lesku se mu dostalo ale až po roce 1350. Tehdy dal Karel IV., známý jako velký sběratel relikvií, svátostí, jakož i ostatků svatých a lidu milých, přivézt říšské poklady (říšské korunovační klenoty a roucha) z Bavor do Prahy, kde byly uchovávány v kapli sv. Václava a po dostavění hradu Karlštejna v jeho hradní kapli sv. Kříže. Karel IV. Dal postavit na Novoměstském rynku zvláštní dřevěnou věž z jejíhož pavlánu se všechny tyto památky ukazovaly lidu v den svátostí, kterým byl pátek provodní (Provoda byl původně pohanský svátek zemřelých – něco jako „dušičky“ – ale slavil se na jaře, a to velmi bujaře). Po té byl v křesťanské podobě modifikován do oslavy Velikonoc a je znám jako Provodní neděle – týden po neděli velikonoční „. hody, hody, do Provody …“; pátek provodní je tedy pátek před Provodní nedělí). Sjížděli se sem lidé z široka daleka, tak např. v roce 1369 tu bylo přes 100 tisíc lidí. A roku 1398, dvacet let po smrti Karlově sem přijely i davy lidí z Německa, takže rázem byl v celé Praze nedostatek chleba. Tyto slavnosti byly pravděpodobně i impulzem k založení Bratrstva Božího těla, které se rozhodlo postavit místo dřevěné věže kamenný kostel v podobě hvězdy. Ten však byl dostavěn až v roce 1393 a o deset let později byl darován koleji národa Českého při vysokém učení pražském. Často pak měnil majitele a nakonec byl z příkazu císaře Josefa II. roku 1791 zbourán a jeho kameny byly využity k dláždění Karlova mostu. Ostatky mužů zaslouživších se o národ český byly odvezeny neznámo kam. Tak vždy v čase dušičkovém míhají se po Karlově náměstí v parku proti kostelu sv. Ignáce (kde původně kostel Božího těla stával) stíny postav jako s rozžatými svícemi, jako by cos hledali. Hledají vděk tohoto světa, avšak marná je jejich námaha. Poklad v kříži pod Emauzy Na Slupi stojí ještě kostel Panny Marie Bolestné vystavěný K. I. Dientzenhoferem v letech1724 - 1725. Je součástí nemocnice a kláštera Alžbětinek. 15. listopadu 1725 v den vysvěcení kostela šel nuzný zedník nynější Trojickou ulicí s vyžebraným dřívím na topení, aby jeho 3 děti a ochořelá žena nemrzly. Ozvaly se zvony a kolemjdoucí vorař mu sdělil, že jde o zvony nového právě svěceného kostela. Donesl dřevo domů, oblékl lepší kabát a šel se podívat. Svěcení již skončilo, ale bohoslužba pokračovala. Poklekl a modlil se k sv. Alžbětě, aby mu pomohla od bídy. V noci se mu zdálo, že se mu sv. Alžběta zjevila s nůší s třemi chleby a růžemi. Prosil ji opět o pomoc a ona mu sdělila, že pro něho učiní více, než by mu dala chléb pro rodinu. Jen ať jde ke kříži u zdi emauzské zahrady pod dvěma lípami proti kostelu Nejsvětější trojice a z podstavce vyjme poklad. Ráno se domníval, že šlo jen o sen, ale na stole byly ty tři pecny chleba vonící po růžích. V noci se vypravil ke kříži, ale v obavě, aby ho nikdo neviděl, sfoukl světlo hořící na kříži. Kříž rázem zmizel. Zděšen vrátil se domů. Ráno šel žebrotou a k své úlevě zjistil, že kříž je opět na svém místě. V noci se mu sv. Alžběta zjevila znovu a opět ho vyzvala k vyzvednutí pokladu. Nelenil, vstal, na kříži zapálil svíčku a objevil místo, odkud šly snadno dvě cihly odstranit. V prostoře za nimi nalezl plechovou skříňku se zlaťáky. Cihly vrátil na své místo a spěchal domů. Rázem se stal boháčem, ale nezpychl, pilně pracoval, časem se stal zednickým mistrem a své syny nabádal, aby uctívali kříž, neb každý kříž přináší poklad. Syn divé ženy V Podskalí žil kdys drvoštěp se svojí ženou. Byli chudí, ale skromní a spokojení až na to, že se jim nedařilo mít potomka. Až jednou o pauze se drvoštěpovi ozval hlas, ať nehořekuje, že i on bude mít syna. Tak se i časem stalo, že jeho žena povila synka, dítě jak obrázek, že všechny báby v Podskalí se naň chodily dívat. Jednou šla žena vymáchat prádlo do Vltavy, a když se vrátila, ležel v kolíbce stejně starý ale ohavný chlapeček. Rodiče si zoufali, až jedna stará babka jim řekla, že zatím, co žena prala, vnikla k nim divá žena a synky vyměnila. Radila, aby dál o synka pečovali jako o vlastního. Tak se i stalo a od té doby dobře se jim vedlo. I za války, kde všude byla bída. Tenkrát do Emauz přivezli mnoho raněných, takže je rozváželi do chalup, kde trochu místa bylo. Tak i náš dřevorubec vyfasoval jednoho těžce zraněného důstojníka. Vzorně oň pečovali a on jim, než zemřel, odkázal své sedlo. Drvoštěpa to moc nenadchlo a chtěl to sedlo vyhodit, leč při dopadu podivně zacinkalo. Sebral jej, rozpáral a hle, spousty zlaťáků se vysypalo. Tak si dřevař nakonec pořídil vlastní ohradu na dříví a velice dobře se jim vedlo. Synek chodil do školy, ale nevalně se učil, byl roztěkaný, ale velice všímavý. Když dospíval, onemocněl a nakonec zemřel. Pohřbili jej jako vlastního, neb v tom viděli znamení, že i jejich synek zemřel. Od té doby však chudli a chudli, zle se jim vedlo, a ať dělali cokoli, zchudli úplně a v naprosté chudobě zemřeli. Kterak v Podskalí na vodníka vyzráli Podskaláci drželi vždycky při sobě, neměli mezi sebou větších různic, a když k nějaké došlo, řešili věc přímo mezi sebou a nepotřebovali soudu. Podskaláci byli pohostinní, ale pokud si některý host z jiné čtvrti dovoloval, rázem byl venku, často oknem, s ponaučením, ať se jde někam jinam učit móresům. Pokud v podskalské hospodě k nějaké pranici došlo a to bylo výjimečné, o tom vypráví pověst. O svátku nejsvětější Trojice se konala Podskalská pouť. Tak, jak byl kostel v Trojické narván k prasknutí, byl to přece kostel Podskalí, tak praskala ve švech i nedaleko Výtoně stojící hospoda U Hejduků (dneska by to bylo na rohu ulice Plavecké a Rašínova nábřeží). Tančilo a pilo se ostošest, až se tu mezi hosty objevil podivný panáček v zeleném šosatém kabátě, na ženské se culil a všechny vytáčel v kole. Nakonec dával zavdat i mužským ze svého korbele. To už mezi hosty chyběl starý vrátný Svoboda. Náhle nastala mela, kde kdo se na kohokoli začal zlobit, každý z muzikantů hrál něco jiného, všichni si vše vyčítali navzájem, až nastala ta pravá mela. Tu do sálu vešel Svoboda a celou tu pranici urovnal. Cestou domů si totiž vzpomněl, kde toho panáčka už viděl, nedalo mu to, a tak se chtěl ujistit. Jenže podivný panáček už v sále nebyl. Zjišťoval, kdo tolik kropil podlahu, aby se při tanci neprášilo, když zjistil, že nikdo, nabyl jistotu, že to byl hastrman. Vyprávěl, že před časem u Davle vzal na vor hrnčíře a kořenáře. U Modřan na jeho vor mával takový panáček v šosatém kabátě, a jestli by ho nesvezl ke Zlíchovu. Na voru pak nakoupil nějaké hrnky a jakés koření. Když pluli pod Zlíchovem, byl panáček ten tam i s hrnky. Kořenář pak pověděl, že to byl jistojistě vodník, a že od něho koupil rvavé koření. Tak celé Podskalí uvěřilo, že to vskutku byl hastrman. Starý Svoboda nelenoval šel ke staré Šmejdílkové, co bydlela pod Vyšehradem pro radu. Ta se dlouho ošívala, ze strachu z vodníkovy pomsty, ale nakonec přec jen dala Svobodovi tři vraní oka o pašijovém týdnu na plotně sušená, která, když si je zašije do oděvu, tak ho nikdo neošálí. Ještě mu poradila, aby vodníkovi, potká-li ho na suchu, utrhl levý šos z kterého mu stále kape voda. Vodník potom, když se vrátí do vody, bude smrtelníkem a utopí se. O svatováclavském posvícení byla večer zas muzika U Hejduků. Když bylo tak kol desáté vše v nejlepším, poručil cizí chasník muzikantům za zlaťák by zahráli „Hastrmane, tatrmane, dej nám kůži na buben, my ti budem bubnovati, až vylezeš z vody ven“. Podskalská chasa se naň hned chtěla vrhnout za tu provokaci, ale Svoboda byl hned na nohou a rvačku zarazil. „Nechte toho, to tenhle kujebák to rozdmýchal! Což ho nepoznáváte, hastrmana?“ Vrhl se do kouta, kde předtím seděl již známý zelený panáček. Ten nemeškal a chtěl prchnout, leč Svoboda jej chytil za mokrý šos a škubnul. Šos mu zůstal v ruce. Mužík zoufale zakvílel a zmizel ve tmě. A bylo po zábavě, jen Svoboda zapíjel své vítězství. Svoboda pověsil šos nad kamna. Že poněkud upil, spal tvrdě. Ještě před svítáním jej budil drvoštěp Záhora, který bydlel v přízemku Svobodovic domku. Svoboda valně na oči neviděl, z postele vyskočil a rázem byl po kolena ve vodě, všechno dřevěné plavalo a z šosu nad kamny se řinul proud vody. Požádal ženu, aby mu podala nůžky, šos rozstříhal na maličké kousíčky až z nich voda přestal téct. Ještě ten den se roznesla i mimo Podskalí zpráva, jak starý vrátný na vodníka vyzrál. Teprve, až když rybáři vylovili jednoho dne pod Karlovým mostem utopence v zelenavém fráčku bez šosu, uvěřili, že je to opravdu ten utopený hastrman. Měšťanka a šífař Vypráví se, ale to už v době, kdy Podskalí v podstatě zanikalo a stávalo se čtvrtí měšťanskou, že nesla se jednou takhle měšťanská panička po Železničním mostě ku Smíchovu a pod ní na Vltavě plouly vory. I rozšafně zvolala: „kam pluješ bodrý Podskaláče?“ I dostalo se jí lakonické odpovědi: „do prdele, ty stará škatule!“